„Renčo, víš, já mám v týmu poměrně dost žen a já nevím, jak mám pracovat s těmi jejich emocemi. Ničí mě to. Nerozumím jim. Nikdy nevím, jak mám zareagovat, když něco řeknu a ony se rozpláčou.“ Tak přesně s tímto tématem přišel kdysi jeden z mých klientů. Rozhodně nebyl první a rozhodně ani ne poslední, s kterým jsme podobné téma řešili.
A tak jsem si řekla, že by bylo fajn dát na téma emoce obecně svůj úhel pohledu, třeba i v souvisloti s webinářem Sabotéři nejen v leadershipu, který pořádáme s kolegyní Valčou 6. dubna, a který se tohoto tématu týká. Často je to propojené se vzorci chování, ve kterých fungujeme a které pro nás mnohdy nefungují.
Nádech, výdech
Jak ustát emoce druhých a nenechat se zatáhnout do jejich dramat? O čem to je, proč se to děje? Co je třeba, abychom takové situace zvládli bez ztráty kytičky? Pojďme si to ukázat na konkrétním příkladě:
Máme tu dva scénáře. Jeden „ideální“, druhý s potenciálními kiksy v průběhu. Začátek bude stejný. Jsem manažer a potřebuji své podřízené sdělit něco nekomfortního, třeba, že klient si na ni stěžoval, a to opodstatněně. Tady se nám budou scénáře rozcházet.
První „ideální“: S kolegyní se sejdu a danou věc sdělím, snažím se při tom být věcný a zároveň empatický. Kolegyně se rozpláče, je v silných emocích. Rozhodilo jí to. Jak zareaguji jako manažer? Můžu jen mlčet a dát bezpečný prostor nebo použít slova pochopení, účasti : „Jsem tu s vámi.“ „Chápu to.“ „Poplačte si, je to v pořádku.“ atd. Dám jí tím prostor k tomu, aby své emoce prožila, zpracovala. Pokud toho pak bude schopná, můžeme řešit záležitost věcně, bavit se o tom, co se musí stát, aby k takové situaci už nedošlo, co pro to ona může udělat, jestli potřebuje moji podporu, apod.
Emoce jsou důležité. Nepopírejte je!
Scénář dvě s variantou A, B nebo C.
Varianta A: S kolegyní se sejdu, danou věc jí sdělím a ona se rozpláče. A co teď já?! Cítím se velmi nekomfortně, protože nevím, co mám dělat. Sedím, utíkám očima jinam, je mi na těle nepříjemně, mám tendenci říct: „Neplač, to bude dobrý.“ Je to z části přirozené. Emoce druhých jsou pro nás mnohdy velmi nepříjemné, útočí na něco v nás, snažíme se, aby na druhé straně zmizely co nejdřív. Proto často slýcháme někoho říkat: „To bude dobrý, přestaň plakat.“ Nebo máme tendenci ze situace utéct, popřít ji, vyhnout se jí.
Varianta B: S kolegyní se sejdu a seřvu ji na dvě doby, že to pokazila a co teď jako s tím, tzn. já jsem v emocích. S velkou pravděpodobností pak přijde i silná rekce na druhé straně, třeba ve formě pláče. A už jsme uzavřeni v kruhu emocí a to znamená jen jediné, že teď rozhodně nic nevyřešíme.
Varianta C: S kolegyní se nesejdu, protože nevím, jak jí to mám říct. Neumím to, je mi to nepříjemné. Nedokážu to. A i kdybych připustila, že se v tomto scénáři s kolegyní sejdu, pak jí rozhodně nepředám informaci, jak potřebuji. Kroužím kolem a kolem a nejdu k jádru věci. Čím to? Příčinou může být právě opakovaný vzorec chování, který je spojený s nepříjemným pocitem, který přejde do větší emoce.
Objevte svoje sabotéry
Opakované vzorce chování vznikají v dětství a projevují se nám na nejrůznějších úrovních.Ve výše zmiňovaném webináři se o nich bavíme jako o sabotérech, kde každý má své specifické projevy, limitující přesvědčení, pocity, myšlenky. Společně hledáme, kteří se objevují vám ve vašem životě. A v druhém dílu webináře vysvětlujeme i konkrétní praktické postupy, jak na ně. Z referencí účastníků, kteří prošli prvním turnusem vyplývá, že byl pro ně velkým přínosem, uvědomili si některé své tedence v chování a přišli na to, jak je změnit. Pokud máte zájem dozvědět se víc, mrkněte se sem. Budeme se s Valčou těšit!