Kdy jsme jako leadeři zranitelní?

Pozor, nepleťme si zranitelnost s tím, že si v kuchyňce postěžujeme na nesplnitelná KPIs nebo problematického klienta. Na tom není nic moc odvážného.

Představte si, že se ocitnete v situaci, která vyžaduje odvahu. Dáváte někomu výpověď. Oznamujete vašemu šéfovi špatné výsledky. Přiznáváte chybu před týmem. Říkáte „ne” dalšímu projektu. Jak se při tom cítíte? Leadeři často odpovídají: „Nejistě, nepříjemně, chci to mít rychle za sebou, hledám viníka, nějak to zamaskuju nebo se snažím zlehčit situaci.”

Pojďme ještě dál. Odpovězte upřímně sami sobě: Jak se chovám, když se cítím nepříjemně a nejistě? Možná vám přichází na mysl netrpělivě, ironicky, arogantně, kriticky… „Ale já takový být nechci,”  říkáte si. Je to paradox. Když se snažíme vyhnout se zranitelnosti, posílíme to, kým ve skutečnosti nechceme být. 

Proč se zranitelnosti bojíme?

Blíží se konec kvartálu a vy už teď víte, že ty týmové výsledky nespasíte, i kdybyste se na hlavu stavěli. 

Můžete si stoupnout před tým a říct prostě „Nevím, jak dál. Ta strategie, kterou jsem zvolil, nebyla správná. Pojďme spolu vymyslet, jak na to.” Proč je to zatraceně těžké?

Protože máme strach. Co si o mě budou myslet? Zklamal jsem. Jsem neschopný. Ztratí ve mě důvěru. Neumím to. Klesne mi autorita. Nahradí mě – co s leaderem, který neví?

Strach z nejistoty a hodnocení nás nutí volit zdánlivě bezpečnější cesty z nepříjemných situací. Často se pak namísto otevřené komunikace slyšíme říkat: „Musíme přidat, tlačí na nás vedení, zvyšte efektivitu, potřebuju vaše přesčasy.”

V danou chvíli nás tahle úniková cesta vysvobodí z nepříjemné situace. Ale otočme minci – jak chceme, aby členové týmu uměli přiznat chybu a byli angažovaní, když se sami schováváme za vlastní nezranitelnou maskou? 

Skvělí leadeři volí zranitelnost

Největší chyba, kterou průměrní leadeři často dělají, je myslet si, že musí mít na všechno řešení. A pokud ho nemají, tak stejně předstírají, že ano. Co dělají skvělí leadeři jinak? 

Budují důvěru se svým týmem. S každým „Nevím, jak bys to vyřešil ty?” předávají zodpovědnost svým kolegům. Ušetří si tím sami spoustu přesčasů i frustrace, že jsou na všechny problémy sami. 

Otevřeně komunikují a na základě toho i jednají. Nezaobalují komplikace do husté omáčky. Radši jdou k podstatě věci a postaví se jí čelem. Nikdo pak nemůže pochybovat, dohadovat se nebo tápat, když leader předkládá jasná fakta. 

Zvyšují angažovanost týmu tím, že členy zapojí do strategie spolutvorby. Skvělí leadeři ví, že za výsledky stojí tým. Jejich úkolem je tým vést a inspirovat. Heslo „Rozděl a panuj” s klidem nechávají daleko v minulosti. 

Vytváří prostor pro experimenty, a tedy i prostor chybovat a učit se. Jak? Vlastním příkladem. Jsou v pohodě s tím, že nejsou neomylní. Dovolí si to přiznat a inspirují k tomu celý tým. Proč by pak měl někdo tendenci zametat komplikace pod koberec? 

Experimentujte: Jak na komunikaci v týmu

Zdá se vám to všechno moc daleko za hranicí vašeho komfortu? Chápu vás. Být zranitelný je jako stoupnout si nahý na pódium a čekat, jestli publikum začne tleskat nebo se smát.

S klienty často trénujeme, jak se zranitelností vůbec začít. Tady jsou 4 tipy, které můžete ihned vyzkoušet. 

1. Otevřeně dejte najevo nejistotu – nebojte se použít slova jako „Nevím”, „Nejsem si jistý.“
2. Popište fakta – „Čísla za tenhle kvartál nejsou dobrá” nebo „Čeká nás složité období.”
3. Něco se nepodařilo? Řekněte to. „Udělali jsme chybu”, „Zvolili jsme špatnou cestu.”
4. Dejte najevo, čím si naopak jistí jste: „Vím, že to spolu zvládneme”, „Společně najdeme cestu, jak to bude fungovat”, „Věřím v náš tým a potřebuju vás.” 

Berte to jako experiment. Můžete zkusit jen jednu věc, která pro vás bude nejpřirozenější, a až ji zvládnete, zkuste přidat další. 

Co to přinese vám? 

Čím víc zranitelnosti si dovolíte, tím méně zranitelní budete. Zní to zvláštně? Když budete v pohodě s tím, že nemáte na všechno odpověď a nemusíte tahat z rukávu jedno eso za druhým, uleví se vám. Těžko vás pak něco nemile překvapí, těžko vás někdo nachytá na švestkách. 

Vzpomeňte si na situaci, kde jste se sami před sebou cítili hloupě. Když sami sobě přiznáte chybu a otevřeně to pustíte ven, nezraní vás hodnocení okolí. Jak by taky mohlo? Vy to přece už dávno víte.

Když se ptám, jaký by měl být leader, často dostávám odpověď „Měl by jít příkladem, měl by inspirovat.” Zkuste inspirovat svůj tým ke zranitelnosti vlastním příkladem, užijte si úlevu a pozorujte změny. 

Budeme rádi, když nám dáte vědět, jak se vám to daří. 

Blanka

Článek Zranitelnost není pro slabochy se nejdříve objevil na Moderní Leader.

“Měla bych mu to říct. Už je to po několikáté a dost mě to štve. Vlastně mi to bere energii, když mu musím ty reporty pořád připomínat a on je stejně nedodá včas. Nebo je prostě udělám sama. Ale ta představa mě štve ještě víc. To bych byla sama před sebou za blbce. A před ostatními taky. Vždyť je to sakra jeho práce! Jenže jak mu to říct tak, aby to konečně pochopil? Zase bude mít spoustu výmluv, jak na to mám reagovat? Tak počkám do příštího týdne. A když ty reporty zase nedodá, tak už mu to fakt řeknu.”

“No to si snad dělá srandu! Pátek ráno a reporty zase nikde? Jak já si ho podám! Na poradě v deset. A hezky přede všemi. Tady ze mě pitomce nikdo dělat nebude! Však on si to ještě příště rozmyslí, až bude chtít flákat svoji práci. Tohle si za rámeček nedá! A rovnou mu připomenu ten jeho pozdní příchod minulý týden. A že se opil na vánočním večírku. No jen počkej!”

Poznáváte v jednom nebo druhém scénáři svého kolegu, šéfa nebo třeba sami sebe? Možná cítíte, že by to mohlo být jinak. O zpětné vazbě by se dalo mluvit hodiny. My tu pro vás vytáhneme naše 3 oblíbené tipy. A jeden bonusový k tomu. Experimentujte s nimi dle libosti. 

Tip 1: Zaměř se JEN na fakta

Zapomeňte na výrazy jako vždycky, nikdy, pořád… Zapomeňte taky na výčitky. Popište velmi jednoduše fakta. Jaká je situace právě teď? Nehledejte viníka, cílem přece není, aby si váš zaměstnanec nalepil na čelo štítek “lůzr”. 

Jak ano: Karle, nenašel jsem od tebe týdenní report. 

Tip 2: Mluv v první osobě

Nekárejte. Nejste rodič a váš zaměstnanec není vaše dítě. Ostatně asi víte (nebo tušíte), že kárání je slepá ulička doma i v práci a k dlouhodobému zlepšení stejně nevede. Vezměte si větu: “Už jsi zase neudělal …, kolikrát to mám opakovat!” Za tečky si doplňte domácí úkoly, reporty, prezentaci, nabídky… 

Jak na to lépe? Mluvte o sobě. Sdílejte, jaký má situace dopad. Klidně sdílejte emoce – ty vaše. 

Příklad: Když nemám včas reporty od všech, hrozí, že neodejdou včas výplaty. Opakuje se to, už jsem z toho docela frustrovaná. 

Čtěte také: Vztahy nebo výsledky. Jak to máte vy?

Tip 3: Požádej o řešení

Proč zpětnou vazbu dáváte? Co chcete, aby se stalo? Tady buďte konkrétní a vyhněte se vágním výrokům jako “Ať už se to neopakuje.” Zase se zaměřte na to důležité. Potřebujete mít reporty včas a pokud hrozí zpoždění, chcete o tom vědět? Tak si přesně o to bez omáčky řekněte. 

Příklad: Potřebuju, abys mi reporty odevzdal vždy včas a když to nestíháš, dal mi v předstihu vědět. Můžeš to udělat? 

Bonusový tip: Vyžádej si souhlas

Nejsilnější tip jsme si nechali na závěr. Není totiž úplně intuitivní. A možná vám připadá naprosto zbytečné se zaměstnance ptát, jestli mu můžete dát zpětnou vazbu. Vyzkoušejte si to. Ať už pro něj máte tip na usnadnění práce nebo konstruktivní kritiku, zeptejte se – zdánlivě zbytečně – jestli to chce druhá strana slyšet. “Něco mě napadlo, můžu ti to říct?” “Mám jeden tip, můžu ti ho říct?” “Mám něco k té situaci, můžu ti to říct?” 

Proč? Vyhnete se nevyžádaným radám, vaše tipy dopadnou na připravenou půdu a navíc tím v jakékoli situaci budujete důvěru mezi vámi a členy týmu. Slušný přínos za jeden “zbytečný” souhlas, že? 

Čtěte také: Pozor, toxický zaměstnanec!

Co když to drhne? 

Možná jste na téma zpětné vazby a komunikace přečetli spousty knížek, navštívili školení a stejně to pořád drhne. Jako by vám něco bránilo cítit se v komunikaci se svým týmem dobře. Možná jste si toho všimli i v úvahách našich klientů na začátku článku. Největším bičem bývá strach. 

V první úvaze to může být strach o vztahy. “Nenaštve se? Nepomluví mě v kuchyňce před ostatními? Co když si tím zkazím vztahy v týmu? Co když mě neberou vážně? Nemůžu si na něj vyskakovat, je tu o 10 let déle než já.”

Ve druhé úvaze to může být strach maskovaný egem. Všimli jste si, že když má někdo potřebu křičet, je za celou tou emocemi napjatou scénou většinou zase strach? V tomto případě třeba o postavení, o respekt, o pozici.

Zkuste se na chvíli zastavit, zavřít oči a zeptat se sami sebe: Co se ve mě doopravdy děje, když mám někomu sdělit něco nepříjemného? 

Cítíte knedlík v krku? Tíhu na ramenou? Divný pocit v břiše? Nebo něco jiného? 

A jaké by to bylo, kdyby vaše odpověď byla: “Cítím klid, jsem s tím úplně v pohodě.”?

V jednom článku nedokážeme odkrýt všechny vrstvy. To, jak dáváme nebo přijímáme zpětnou vazbu, souvisí se spoustou dalších věcí. Chcete si položit pár dalších otázek? Třeba:
Jak mám nastavené své hranice v komunikaci s týmem?
Dovoluju si být v roli manažera zranitelný/á?
Jak dobrý/á jsem ve vyžadování domluveného?
Jaká je moje rozhodnost v roli leadera?
Jak moc důvěřuju členům svého týmu?
Jak moc důvěřuju v sebe? 

Tahle klíčová témata (a nejen ta) budeme rozkrývat a zpracovávat s účastníky našeho nového kurzu. Připravujeme ho na základě našich a vašich zkušeností. Bude o vás, leaderech, a pro vás. Zůstaňte s námi a těšte se na další informace. 

Blanka

Článek 3+1 tip, jak na zpětnou vazbu se nejdříve objevil na Moderní Leader.

Stud – ten, o němž se nemluví

Zažíváme ho všichni. Problém je, že se o studu málo mluví. Lépe řečeno, nemluví se o něm téměř vůbec. Jako by stydět se bylo špatné a nežádoucí. Pamatujete na “No tak, nestyď se, vždyť už jsi přece velký/á”. Tak jsme se radši naučili stud maskovat a vyhýbat se mu. 

Stydíme se prostě neradi. Proč? Pocit studu totiž ukazuje na naše selhání, nedostatečnost, nezvládnutou situaci a umí velmi přesně zaútočit na vědomí naší vlastní hodnoty. Jakoby situace, ve které se stydíme, definovala to, kým jsme. Ve skutečnosti jde jen o to, jak situaci my sami vnímáme. 

Stud nám jako špatný rádce našeptává, že pokud jsme nedostateční, nejsme hodni přijetí od ostatních. Prehistorické okénko: nejsi hoden přijetí = ostatní tě vyčlení = umřeš. Vědci dokonce zjistili, že emoční bolest způsobená studem je stejně intenzivní, jako bolest fyzická. 

Dost traumat na tři krátké odstavce, že? A přesto, nebo právě proto, se o studu nemluví. A o to víc ovládá náš život. 

Stud je, když…

• mám poprvé zavolat novému klientovi
• na poradě něčemu nerozumím, ale nechci vypadat jako blbec
• se mluví o výsledcích a já jsem nejhorší
• je moje dítě nemocné podruhé v měsíci a musím žádat šéfa o OČR
• nemám peníze
• se potřetí ptám na postup
• mi šéf řekne “takhle se to nedělá”
• musím někoho vyhodit
• potřebuju říct nepříjemnou zpětnou vazbu
• zaslechnu z kuchyňky své jméno a smích

Je to jen pár příkladů, které jsem posbírala mezi klienty a kolegy. Zkuste si v těch situacích představit sami sebe. Nebo na pomyslný seznam přidejte vaše vlastní zkušenosti se studem. Je důležité vědět, kdy vám stud stojí v cestě. Když znáte nepřítele, je snazší ho porazit. 

Čtěte také: 3+1 tip na zpětnou vazbu

Zranitelnost – stud = odvaha

Překonání studu je základním předpokladem k tomu, abychom dokázali být autentičtí a dovolili si být zranitelní. Stud a odvaha jsou jako dva protipóly. Abychom se k odvaze dostali, potřebujeme nejprve překonat stud a vystoupit z komfortní zóny, otevřít se, jít s kůží na trh. Tedy být zranitelní.

Představte si, že jako manažer na poradě dostanete otázku, na kterou nemáte odpověď, i když byste ji mít měli. Jak zareagujete? Náš plazí mozek (viz prehistorické okénko výše) a jeho mluvčí Stud velí: “Něco si vymysli!” nebo “Na někoho to hoď!” nebo “Řekni, že to máš v počítači doma” nebo “Rychle to zahraj do autu”.

Jaké by bylo vstoupit do tohoto ringu odvážně a zranitelně? Třeba jednoduše a popravdě odpovědět: “Je mi to sice nekomfortní, ale na tuhle otázku nemám odpověď.”

Čtěte také: Intuice jako klíč k přežití topmanažera

Stud zabíjí firemní kulturu

Stud totiž zabíjí důvěru. A taky inovace a nové myšlenky. Prostředí, ve kterém je běžné zažívat stud, totiž nepodporuje žádné změny. Jenže to není na první pohled vidět a o to je to nebezpečnější. 

Co s tím? Nejde o to nařídit lidem, aby se nestyděli. To je podobné, jako když pošlete dítě v noci do lesa a řeknete mu “neboj”.

Mnohem užitečnější a udržitelnější je naučit lidi ve firmě, že je v pořádku procházet v procesu učení určitým nekomfortem. Nepohodlí je součást růstu. Je to normální a dokonce žádoucí. 

Podtrženo, sečteno: Chcete mít rostoucí firmu se zdravou firemní kulturou? Umožněte svým lidem nestydět se. Umožněte jim vstupovat do nekomfortu. Dovolte jim být zranitelní a odvážní. A nad tím vším – dovolte to sami sobě. 

Čtěte také: Nestíhám, ztrácím se v operativě

Co dál? 

Emoce cloumají firemním prostředím víc, než jsme ochotni si připustit. Chcete zjistit, jak moc se to týká vaší firmy? Zveme vás na webinář Emoce v leadershipu aneb manažeři jsou taky lidi. Je zdarma, jen se prosím registrujte tady, ať se tam vejdete 🙂 A můžeme vám poslat odkaz na vysílání. 

Buďte odvážní, 

Blanka

PS: Inspirací pro článek byla kniha Daring Greatly od Brené Brown, moc doporučuju.

Článek Zabiják stud se nejdříve objevil na Moderní Leader.

Pokud jste nikdy nechtěli v práci vynikat, tento článek není pro vás. Nečtěte ho. Pokud se vás týká a vedete tým, firmu anebo zatím jen sami sebe na odvážné cestě za úspěchem, zpozorněte. Existuje několik principů, které srazily vaz už mnoha úspěšným lidem. Možná nejhorší z nich je ten, kterému říkám prokletí úspěšných.

Co si pod ním představit a jak se projevuje? V následujících odstavcích jsem připravil příklady z mojí praxe. Jsou to příběhy skutečných lidí, úspěšných lidí, lidí jako jste vy. Inspirujte se na jejich příkladech a naučte se být úspěšní v čemkoliv – udržitelně.

Úspěšní mají vždy co dělat

„Zvětšili mi region.“ Tato slova mi řekl můj klient Martin, oblastní manažer sítě poboček. Když mi tu novinu oznamoval, netvářil se vůbec nadšeně. Chápal jsem ho. K jeho běžnému pracovnímu dni přibylo dalších 30 %. Bylo vidět, že toho začíná mít dost. Když jsem se ho zeptal proč to neodmítl, jeho odpověď mě nepřekvapila. Slyšel jsem ji už mockrát. A co hůř, sám jsem ji svého času říkal.

„No, nebyl nikdo jiný, komu by to dali. Nikdo jiný, kdo by to zvládl. Je to obtížný region.“ Když říkal tato slova, zazněla v jeho hlase pýcha. Jistě, je velmi snadné být hrdý na svoje úspěchy. Ještě snadnější je spadnout do pasti vlastní hrdosti. Pro pocit, že jste dobří, že nikdo jiný to nezvládne, si nechat naložit víc. A víc.

Zatímco řada zaměstnanců chce mít svou pohodu a klid, úspěšní lidé mají dle mých zkušeností pořád co dělat. Velmi často tímto způsobem živí svoji vnitřní potřebu důležitosti. Velmi často končí ve stádiu vyhoření. Souvisí to totiž s faktorem, kterému jsem věnoval následující část textu.

Prokletí úspěšných – úspěch je standard

Možná se v těchto řádcích poznáte. Stejně jako můj klient Petr, který za mnou jednou přišel se slovy: „Už mě začíná štvát, jak všichni čekají, že to zvládnu.“ Měl pravdu. Z toho, co je na začátku velkým úspěchem, za který vás vedení firmy plácá po ramenou, se velmi rychle stane standard. Jako by bylo běžné, že věci zvládáte. Jako by bylo nemožné udělat chybu.

Tento princip dostane řadu šikovných leaderů a kvalitních pracovníků do neuvěřitelného tlaku. Tento tlak narůstá pomalu, nenápadně. Až si jednoho dne uvědomíte, že vás štve něco, co jste posledních pár let považovali za znak svého úspěchu. Až si uvědomíte, že se bojíte projevit slabost. Udělat chybu. Selhat.

V rámci koučování učím nadané leadery tyto situace zvládat. Učím je, jak se z výkonného robota, na kterého je 100% spolehnutí stát něčím mnohem zajímavějším. Člověkem, který se nebojí ukázat slabost před majiteli ani před svým týmem. Ale zejména sám před sebou.

Jak se tomu bránit?

To, jak moc se budete na cestě k úspěchu trápit nebo ne, souvisí zejména s vaším vnitřním nastavením. Stejně tak schopnost „nebýt za hrdinu“ nebo prostě otevřeně přiznat, že něco nezvládám souvisí s vaší psychikou a vašimi emocemi. Nedávno jsem napsal pro jiný blog článek o tom, jak se mstíme na dětech. Naše schopnost prohrávat totiž souvisí s výchovou.

V článku se dozvíte více principů, tak pokud chcete, přečtěte si ho.

Tady napíšu první, nejdůležitější krok. Pokud jste si při čtení tohoto článku uvědomili, že by se prokletí úspěšných mohlo týkat i vás, přiznejte si to. Je to opravdu ten nejdůležitější krok. Překonat ego a přiznat si – aha, možná toho na sebe beru víc, než je potřeba, protože neumím říct ne. Nebo protože mi to dělá dobře, i když jsem pak unavený. Pak se s tím dá totiž něco dělat.

Můžete začít otevřeněji komunikovat, co opravdu potřebujete. Odmítnout, aby ze 120% nasazení byl váš standard. Často je to změna velmi rychlá. Někdy ale zjistíte, že je to pro vás nekomfortní. Že se bojíte reakce ostatních. Že se obáváte opustit superhrdinskou pozici, kterou jste dlouho budovali. Nebo máte strach, že pak nebudete mít výsledky, kterých jste zvyklí dosahovat.

To je v pořádku. Udělat něco pro sebe vyžaduje odvahu. Klidně si napište o konzultaci. Rádi vás nasměrujeme.

Budu moc rád za vaše pohledy a komentáře na tohle téma. Stejně jako za sdílení.

Díky.

Honza

Článek Prokletí úspěšných – týká se vás taky? se nejdříve objevil na Moderní Leader.